Obraz se rozkládá jako živý tapisérie, propletený bohatými tóny soumraku a poklidnými dary přírody. Husté leknínky, zdobené jemnými bílými okvětními lístky, tančí na povrchu hluboké modré vody, zatímco jejich kulaté listy vytvářejí složité vrstvení, téměř mozaiku, jež jemně zve diváka do Monetova klidného světa. Štětcové tahy jsou odvážné, ale přesto delikátní, naznačující jak snovou kvalitu, tak zřetelnou vazbu na přírodní prvky. Jemné odrazy na vodě dodávají pocit plynulosti, jako by země pod námi odrážela nebe výše; zvou nás abychom se zastavili, nadechli a pohltili klidnou, ale živou scénu, kterou Monet zvečnil, zachycující pomíjivý okamžik, který se zdá být jak věčný, tak efemérní.

V interakci barev je paleta nádherným tancem purpurové, modré a nádechů zelené, připomínající bohatou flóru, kterou Monet miloval. Tento chaos barev vdechuje život do obrazu, vyvolávající emoce, které se pohybují od klidu po introspekci. Listy leknínů - některé osvícené slunečním světlem, zatímco jiné tonou ve stínu - vytvářejí rytmus, který nutí diváka zkoumat hloubku vody a složitost této botanické krásy. Toto umělecké dílo se objevuje nejen jako pouhé zobrazení rybníka, ale spíše jako emocionální krajina, pocit vtělený do barvy, pozvání do bujné vize umělce a nalezení útěchy mezi plovoucími nymfami na jejich poklidném pevninsku modré a zelené.