Uprostřed větru, který leží na venkovní krajině, malba zachycuje skromnou scénu domů schoulených v krajině, kterou definují jemné stromy a klikatá stezka. Střechy pokryté slámou, namalované teplým okrovým odstínem, vyzařují rustikální kouzlo, které se zdá být přívětivé a nostalgické. Van Goghovy tahy štětce, se svou texturou a rytmem, vdechují život stínům a siluetám budov, připomínajíce nám jednoduchost venkovské existence. Stromy, bez listí, sahají k nebi, jejich nahé větve se kontrastují s jemnými modrými barvami atmosféry, vytvářející rovnováhu mezi drsným přírodním prostředím a teplem lidského obydlí.

Emocionální dopad tohoto uměleckého díla spočívá v jeho tichém vyprávění — každý prvek, od klikatého potoka na prvním plánu po jemné vlnění terénu, vyvolává pocit klidu a jednoduchosti v pozadí rozbouřených mraků. Toto dílo nejen že odráží umění umělce v použití barevné palety, spojování zemitých tónů s éterickými modrými a bílými barvami, ale také naznačuje hlubší spojení s pomíjivými okamžiky života na nizozemském venkově na konci 19. století. V rychle se modernizujícím světě slouží tento portrét jako oslava i nářek nad mizícím krajinářstvím, nadčasové připomenutí krásy, která spočívá v každodenním životě a v přirozeném světě.