V tomto živém díle vybuchuje spousta květin z texturované vázy a vytváří vizuální symfonii, která okouzluje pozorovatele. Rozmanitost květin, z nichž každá je znázorněna charakteristickými štětcovými tahy Van Gogha, vyzařuje radostnou, ale intenzivní energii; žluté a bílé barvy sedmikrásek kontrastují s hlubokými zelenými a modrými tóny, vytvářejí pocit bujné hojnosti. Když se dívám hlouběji, téměř slyším šelest okvětních lístků ve vánku, světlo pronikající mezi listy, aby vytvořilo tanec stínů a barev na plátně — taková je síla Van Goghovy emocionální palety.

Kompozice dovedně vyvažuje kytici, přičemž žlutá květina na prvním plánu si žádá pozornost a navádí pohled k hustému shluku květů vzadu. Je to jako by byl obraz portálem k tiššímu okamžiku v čase; jednoduchá zátiší se transformuje na odraz samotného života, přetékající životem a naznačující efemérní povahu krásy. Historicky tato část ztělesňuje Van Goghův přechod do emocionálně nabitějších děl, krok, který ukázal jeho jedinečnou schopnost zachytit nejen vizuální, ale i emocionální rezonanci každodenních témat.