Toto dílo zachycuje nádhernou scenérii starověkých ruin zalitých jemným, atmosférickým světlem. Pozůstatky mohutné kamenné stavby dominují středu kompozice; jejich rozpadlé okraje a padlé oblouky jsou pokryty popínavou vegetací. Osamělý muž, tiše sedící, přidává scéně narativní prvek, působí meditativně a maličký proti majestátním ruinám. V dálce se po slabé cestě pohybuje krytý vůz, naznačující příběh cesty krajinou mimo čas. Umělec využívá jemné linky a jemné stínování pro zdůraznění textury, což kameny činí hmatatelnými a opotřebovanými, zatímco lehce se vířící mraky ožívají na obloze.

Barevná paleta je střídmá, založená na teplých sepia tónech, které evokují nostalgii, jako při pohledu do staré fotografie odrážející historii. Kompozice vyvažuje těžké formy ruin vlevo s otevřeným prostorem vpravo, kde vzdálená cesta vozu zve oko k putování za přítomný moment. Emocionálně obraz vyvolává tichou reflexi – majestát rozkladu, plynutí času a samotu v krajině, kde se prolínají lidské stopy s pomalým navracením přírody. Dílo pochází ze středu 18. století a představuje nejen fyzické místo, ale i imaginativní úvahu o historii a paměti, zpracovanou mistrovskou technikou kombinující kresbu a lept.