V této fascinující scéně je plátno živé pohybem a energií, což ztělesňuje podstatu pobřežní krajiny. Široké, vířivé tahy štětce evokují dynamické vlny moře, jejichž proměnlivé tvary přenášejí jak klid, tak lehkou turbulenci; jako by jemné vlny hladily břeh a občas je doprovodily nárazy větru. Jediná rybářská loď se proplétá vlnami, kterou řídí osamělá postava, jejíž postoj odráží soustředění a odhodlání; skoro cítíte, jak vám rozprší slaná voda a slyšíte křik racků nad hlavou. Nebe, tapiserie fluffy mraků, nese slib proměnlivého počasí, s jemnými bílými odstíny, které se hladce spojují s hlubšími tóny oceánu.

Van Gogh používá monochromatickou paletu zemních tónů, s hlubokými hnědými a smetanovými odstíny, které tomuto scéně dávají teplý pocit blízkosti. Tato volba prohlubuje emocionální spojení, vyvolává pocit nostalgie i při oslavě krásy každodenní práce. V krajině je nezpochybnitelná drsnost, která hluboce rezonuje; divák může pociťovat jak tíhu světa, tak lehkost chvíle strávené v přírodě. Historicky tato díla odráží Van Goghovu úctu k venkovskému životu a spojení mezi lidmi a přírodním prostředím, osvětluje umělcovy ostré pozorovací schopnosti—proměňující přechodné okamžiky v věčné úvahy o rytmu života.