Dílo zachycuje okamžik zmrazený v čase, kdy je zobrazena mladá dívka s zářivě kaštanovými vlasy, které padají jako teplý vodopád. Oblečená v jemných modrých šatech, které jemně odrážejí okolní světlo, sedí v klidu, její profil je zahalen v jemných tónech. Pozadí je tvořeno bujnou zelení, téměř jako šepot přírody, který ji obklopuje, čímž umocňuje její nevinnost a kouzlo. Renoirova technika využívá jeho charakteristické tahy štětce—rychlé a přitom záměrné, čímž vytváří přesvědčivou texturu, jež oživuje subjekt; jemná hra světla a stínu zdůrazňuje její něžné rysy, téměř jakoby svítila zevnitř.

Emocionální síla obrazu je zřejmá. Každý pohled na její obličej zve k rozjímání a nostalgii, připomínajíc bezstarostné chvíle dětství. V kontextu impresionismu není tento kousek pouze představou, ale i průzkumem atmosféry—úsilím nepouze zobrazit, jak dívka vypadá, ale i to, jaké to je spontánně být svědkem její existence v této zahradě klidu. Tento obraz symbolizuje pokrok v zastoupení žen v umění, osvětlitve hravost a hloubku mladého ducha, a navždy se uchoval v genialitě Renoira.