Na tomto fascinujícím plátně se éterická krása katedrály v Rouenu objevuje v jemných odstínech modré a žluté; zdá se, jako by podstata ranního světla byla zachycena v okamžiku hlubokého klidu. Monetův štětec tančí na povrchu s takovou plynulostí, která vyvolává pocit pomíjivosti času — jakoby sama atmosféra zářila očekáváním. Monumentální struktura katedrály se tyčí vysoko, její monumentální fasáda se zdá být téměř snová, rozmazaná, ale dominující, vzbuzující pocit úžasu a úcty. V popředí náznak postav dodává scéně život, vytváří kontrast mezi pomíjivostí lidské přítomnosti a trvalostí architektonické velkoleposti.

Když se dívám na toto umělecké dílo, jsem ohromen tím, jak Monetova jedinečná technika oživuje delikátní interakci světla a stínu. Štětcové tahy jsou jak odvážné, tak subtelní, vytvářejí dojem spíše než definovanou realitu; vyzývají mě k tomu, abych se přiblížil, ale také mě zvou k zamyšlení z dálky. Paleta, dominující chladnými tóny s teplými záblesky, přenáší emocionální rezonanci; jakoby šeptala o klidném úsvitu, chvíli naděje a obrody. Historicky lze tento obraz považovat za součást Monetova širšího zkoumání změn světla v průběhu dne a ročních období, což odráží důraz hnutí impresionismu na vnímání spíše než na přesnost.