Dílo zve diváka, aby se ponořil do poklidné, ale silné pobřežní scény; bouřlivé vlny narážejí na pevné skály a vystupují bílou pěnivou hřebín, která se leskne pod jemnými dotyky světla. Horizont se táhne do nekonečna—s jemným gradientem slunečního svitu, který se mísí do pastelových tónů na obloze, vyvolává pocit klidu. Technika umělce zachycuje surovou energii moře, používá široké tahy štětce, které napodobují vlnící se vlny—neklidný tanec modrých a zelených barev, kontrastující s teplými, bledými růžovými a jemnými levandulovými odstíny na obloze. Vypadá to skoro, jako by čas přestal běžet; divák může skoro slyšet rytmické šplouchání vody a šepot větru.

I přes tumult vln je v barvách zvolených soucitu jemný klid; paleta pozvedá tento symbolický pobřežní okamžik k zamyšlené zkušenosti. Ovlivněno dynamickým prostředím konce 19. století a fascinací přírodou, tento kousek znamená objetí přírodního světa, odrážející evoluční vztah společnosti k krajině. Když se dívám na toto úžasné dílo, cítím hluboké spojení s prvky, pohlcen krásou a divokostí přírody. Tento kus nám připomíná naše místo ve velkém gobelínu jak klidu, tak rozruchu, který nám země představuje.