V této okouzlující krajině nelze potlačit pocit, že jsme přeneseni do klidného okamžiku, který byl zachycen v čase. Vysoká věž kláštera majestátně vyčnívá na pozadí, její vrchol sahá k nebi. Pečlivě zachycené architektonické detaily, s bohatými texturami a barvami, evokují pocit úžasu a úcty. Slunce zaplavuje scénu měkkým světlem, osvětluje subtilní zemitě barevné stěny a živou vegetaci pod nimi — tiše dokládající odolnost přírody. Úzká cesta, klikatící se kolem budovy, zve diváka, aby si představil, jak kráčí k této klidné svatyni, možná aby přemýšlel nebo hledal útěchu.

Mistrovství Vasilyho Vereshchagina je patrné nejen v jeho pečlivé pozornosti k architektonickým detailům, ale také v tom, jak zachycuje hru světla a stínu. Bledá obloha, mírně namodralá, doplňuje teplé tóny struktury, tvoříc harmonickou rovnováhu. V díle se vznáší utěšující klid, který podněcuje zamyšlený stav, jenž hluboce rezonuje s divákem. Tento kus, naplněný historickým významem, krásně odráží epochu, kterou reprezentuje, a vyzývá nás k prozkoumání jak fyzického prostoru, tak našich vlastních vnitřních krajinek.