Plátno vybuchuje v živých odstínech zelené, připomínajících bujné hlavy zelí, které vykukují mezi řadami úrodného pole. Edvard Munch nezachycuje pouze flóru, ale i atmosféru — jako by každé tahy štětce rezonovaly s šepoty pulzu přírody. Nebe nad hlavou se zdá být zatíženo váhou procházejícího soumraku; jemně smíchané modré a šedé barvy se spojují, aby vytvořily melancholické pozadí, které kontrastuje s jasnými žlutými květy, jež se živě rozprostírají podél horního okraje a vyvolávají nostalgické teplo. Kompozice táhne náš pohled z popředí, kde hustě poskládané zelí vytváří tapisérii čerstvých zelení; vedou nás k vyprahlému horizontu, což je hranice mezi zemským a éterickým.

Umělecky chaotické, ale harmonicky uspořádané, Munchova technika využívá expresivní tahy, které pulsují životem — ódu na emoce, do jejichž hloubi je tato pastoralní scéna silně roztažená. Existuje podkladová energie, vibrace, která elektrifikuje klid krajiny; každý list zelí je s vášní zpodobněn; téměř cítíme svěží vzduch listů na naší vlastní pokožce. Obraz překračuje jednoduchou reprezentaci a dotýká se srdce diváka; vyvolává pocity blízkosti s povrchem, teplou pěst přírody, která objímá lidstvo. Munchovo dílo zde není jen důkazem jeho umělecké zručnosti, ale také připomínkou krásné jednoduchosti rytmů života na pozadí složitosti světa.