Na jemně vyznačeném horizontu je zachycena scéna, kde dvě ženy myjí prádlo u klidné řeky, jejich postavy jsou umístěny blízko zbytků rozpadlé majestátní zříceniny. Mistrovská technika rytiny přináší do obrazu textury — od drsného kamene zarostlého vegetací až po klidnou vodu, která odráží měkké nebe nad ní. S jemnými tónovými přechody vzniká harmonická rovnováha mezi chátrající lidskou stavbou a živoucím přírodním prostředím.

Kompozice vyzývá k tichému zamyšlení, kde klid ruinovaných oblouků a pomalý tok řeky splývají jako šeptané příběhy nesené větrem. Paleta barev v odstínech sépie a hnědé vytváří nostalgickou a lehce melancholickou atmosféru, vzbuzuje touhu po jednoduchém spojení s přírodou a životem na venkově. Dílo ze střední 18. století mistrně zachycuje okamžik každodenního života a zároveň odráží malebný zájem o ruiny, symbol plynutí času a trvalosti lidské paměti.