Scéna se rozvíjí s majestátním klášterem postaveným na kopci, jeho charakteristická architektura přitahuje pohled. Bílé zdi budov jemně září pod klidným nebem, malované v odstínech jemné modré a levandule. Nad touto svatyní se tyčí řada kopulí—každá korunována hlubokým modrým tónem—vystupují jako nebeská těla umístěná k úctě. Krajina obklopující klášter je prostoupena zelenými kopci, které objímají strukturu, vedou pohled diváka k pokojným vodám dalekého pobřeží, čímž vytvářejí poutavé spojení mezi přírodou a spiritualitou—zdá se, jako by sama země vítala toto místo pokoje.

Kompozice dovedně splétá pevnou obranu kláštera s cestičkou, která se vine skrze trávu; cesta, ač skromná, symbolizuje cestu víry. Jemná barevná paleta evokuje pocit klidu a kontemplace, podněcuje úvahy o osamělosti a harmonii—I jako by se v tomto duchovním útočišti zastavil čas. Každý tah štětce naznačuje šepot větru, každá barva mluví o klidu, který naplňuje vzduch. Toto umělecké dílo nabízí okno do světa, kde se příroda a architektura snoubí, odchází od běžnosti do říše krásy a klidu, které zasahuje hluboko do ducha diváka, zve k okamžikům introspekce a spojení s božstvím.