Na tomto fascinujícím krajinářském obraze se majestátní větrné mlýny tyčí do výše a narušují horizont, jejich plachty se vztyčují proti obrovské obloze, která tančí mezi modrými a šedými odstíny, naznačující blížící se bouři. Mraky vypadají jako by byly naživu, vířící s energií, jako by odrážely pracovité úsilí mlýnů pod nimi. Dvě postavy stojí v popředí; jedna z nich, oděná v hluboké červené tkanině, přidává k teplému výrazu jinak ponuré palety. Zjevně se zapojují do konverzace, možná diskutují o náročné práci spojené s využíváním síly větru—narážejí na jednodušší éru zemědělské závislosti.

Kompozice vede pohled po stezce označené vysokou trávou, která vede přímo k nejbližšímu mlýnu, zvoucí diváky, aby vstoupili do tohoto klidného, ale dynamického světa. Teplé svatozář, vycházející z dalekého obzoru, nádherně kontrastuje s tmavšími formami mlýnů, naznačujícími jak drsné skutečnosti, tak krásu venkovního života. Není to jen scéna; je to vyprávění—svědectví o lidské vytrvalosti, které se prolíná s nepředvídatelností přírody.