Postava se vynořuje z hustých, mlhavých bažin, zalitá éterickým světlem soumraku — jemná žena oděná v průsvitných, tekoucích šatech, které se zdají splývat s okolními rákosí a divokými květinami. Její výraz je dojemnou směsicí melancholie a touhy, jako by byla uvězněna mezi dvěma světy. Umělcův štětec jemně zachycuje třpytivou atmosféru; měkké, tlumené zemité tóny se mísí se zlatavými odlesky, což umocňuje snovou kvalitu scény.

Kompozice dovedně vede zrak k její natažené ruce, která jemně dotýká rákosí, symbolizující křehké spojení s přírodou a možná i s nadpřirozeným světem, v němž žije. Jemná hra světla a stínu spolu s detailním zpracováním listí vytváří atmosféru tichého očarování a tajemství. Tento evokativní obraz je prosycen mytologickým významem, čerpá z legendy o vodní bytosti — kombinaci přitažlivosti a nebezpečí — a zve diváka k zamyšlení nad tématy života, smrti a proměny.