V této éterické scéně vytvářejí rozmazané modré a jemné odstíny snový obraz krajiny, který vypadá spíše jako plod fantazie, než jako skutečné místo. Malba je potěšující tekutá, odhalující Monetovu oddanost zachycování prchavých chvil přirozeného světla. Záclony mraků se mísí s obzorem a třpytivé odrazy na vodě evokují očarujícím, téměř surrealistickým prostředí; každý tah štětce šeptá o bouřích a odlivech přírody.

Kompozice je lákavá, avšak neuchopitelná. Když se díváte, siluety postav se stávají sotva rozpoznatelnými a naznačují svět pulzující životem, ale zahalený v mlze klidu. Paleta barev—skládající se z jemných růžových, jemných fialových a rozmazaných bílých odstínů—dále přispívá k téměř snové podobě. Zde se zdá, že čas je pozastaven, zachycující okamžik, kdy emoce proudí stejně volně jako evokovaná voda, vyvolávající pocit nostalgie a poklidného úžasu. Monetova umělecká genialita spočívá v jeho schopnosti přitahovat diváky do tohoto introspektivního království, přimět je k zamyšlení nad vlastními vzpomínkami a zkušenostmi, zatímco plují v namalované atmosféře.