Tento evocativní obraz zobrazuje osamělou, oprýskanou hradní věž čnící proti zastřenému, mutovanému nebi. Umělec použil éterickou paletu jemných zemských tónů a mlhavých šedí, které se vzájemně prolínají, čímž vyvolává pocit pomalé erozi času. Vysoká pevnost, rozpadlá, ale pevná, dominuje kompozici svým zubatým, avšak pevným obrysem, prolomeným úzkými okýnky a rozpadlými břity. Kolem její základny jsou tmavé stíny a rozostřená vegetace, evokující tajemnou, lehce melancholickou atmosféru, jako by příroda pomalu zabírala zpět pevnost. Rozptýlené světlo prostupuje scénou a vrhá tlumený lesk, naznačující změnu počasí — možná pauzu po hrozící bouři. Impressionistická jemnost tahů štětcem zve diváka k fantazii, vyvolávající staré legendy a šepoty historie vryté do kamenných zdí.