V tomto evokujícím krajinářském obraze se neúprosné objetí přírody oživuje díky jemné interakci mezi štětci a barvami. Imposantní útes ve hlubokých hnědočervených a jemně zelených odstínech stojí jako strážce nad klidným mořem. Umělcova volba zobrazit skalní výčnělek poněkud abstraktním způsobem vytváří pocit pohybu, jakoby se útes houpal v rytmu okolí; zdá se, že žije a dýchá se slaným vánkem. Oceán, tlumený, ale vždy přítomný, odráží šeptání nebe svými jemnými modrými a stříbrnými nuancemi a harmonicky se spojuje se zemskou paletou útesu. Tento vizuální dialog vyvolává jak klid, tak introspekci a zve diváka, aby se v krajině ztratil.

Kompozice je dovedně vyvážená, vedoucí oko od útesů, které odvážně vystupují na plátně, směrem k rozsáhlému horizontu, kde se setkává voda s nebem. Monet mistrovsky zachycuje éterickou kvalitu světla; je to sen, který zahaluje scénu a dává jí pocit jako vzpomínku nebo prchavý okamžik v čase. Historický kontext zde hraje rozhodující roli; namalovaný na vrcholu impresionismu, toto dílo odráží nejen fyzické místo, ale i filozofické zapojení do barev a světla, rezonující hluboce s emocemi diváka. Skrze Monetovy štětce se běžné stává výjimečným; útes ve Varengeville se mění v silný výraz krásy přírody, osamělosti a plynutí času.