Tento fascinující obraz, naplněný hlubokými zemními tóny, zve diváka do cesty lemované vysokými, majestátními topoly. Scéna evokuje chladné podzimní odpoledne, když se nad našimi hlavami třpytí zářivé listy — bohaté oranžové, žluté a jemné červené se mísí na plátně plném pohybu. Texturované tahy štětce vytvářejí pocit hloubky; některé stromy stojí pyšně a vzpřímeně, zatímco jiné se lehce naklánějí, jako by se skláněly před krásou, která je obklopuje. Uprostřed cesty dva lidé tiše konverzují, a jejich přítomnost dodává tomuto poklidnému krajinnému pohledu dotek života. V dáli je vidět věž, která naznačuje blízkou vesnici, a subtilně nám připomíná lidské spojení s přírodou.

Při procházení tímto uměním je emocionální dopad uklidňující i reflexivní. Van Gogh zachycuje podstatu okamžiku pozastaveného v čase, což umožňuje divákovi vstřebat scénu. Chladnější obloha, zbarvená bouřkovými šedými a modrými tóny, kontrastuje s živostí pod ní; zdá se, že se blíží bouře, ale v této napětí je klid, možná očekávání. Tato dualita encapsuluje Van Goghův génius — jeho schopnost předat krásu, která je zakořeněná ve změně — pomíjivost světla, měnící se roční období a juxtaposici radosti a melancholie. Nicméně tento obraz se postaví jako oslava venkovského života v 19. století, připomínající nám blízké spojení Van Gogha s krajinnými pohledy, které si vážil a snažil se je zapsat do své umění.