Umění okouzluje svou jemnou prezentací ruin velké stavby, vyvolávající pocit historické nostalgie. Scéna zobrazuje fragmentární gotickou architekturu, jejíž kdysi majestátní oblouky a kamenné zdi hrdě stojí v rozkladu, ohraničené jemnou oblohou studených šedí a teplých béžových odstínů. Pod touto zničenou budovou se několik krav líně pase, což na tomto ponurém historickém pozadí přidává kousek klidného života. Kontrast mezi vitalitou zvířat a ozvěnou kamene má téměř poetickou rezonanci, která elegantně spojuje minulost a přítomnost.

Kompozice je mistrovsky orchestrální; oko je nejprve přitahováno k nádherným ruinám, vedeno měkkými svahy země, které vedou k vybledlému horizontu. Zručního použití světla a stínu vytváří snovou atmosféru, která diváky zve k zamyšlení nad příběhy obsaženými v těchto zbytcích. Aplikace barvy je hypnotizující, s průhlednými vrstvami, které se harmonicky spojují, aby vyvolaly jak křehkost času, tak nadčasovost přírody. Toto dílo nejenže zdůrazňuje estetickou krásu rozkladu, ale slouží také jako emocionální komentář k plynutí času, artikulující, jak se příroda a historie bez námahy spojují. Jako vášnivý obdivovatel krajin se člověk nemůže ubránit pocitu hlubokého obdivu při setkání s tak dojemnou podobou lidského úsilí a jeho nevyhnutelného rozkladu.