V tomto evokujícím krajinářském obrazu je divák přenesen do klidné, ale znepokojující scény. Kompozice se rozvíjí s osamělou postavou na koni, která se proplétá rozlehlou tajuplnou plochou. Vzdušné prameny mlhy se točí, čímž se vytváří éterická atmosféra; tlumené světlo naznačuje, jak se slunce snaží prorazit skrze mlhu. Na pravé straně se nachází fantomový vůz tažený koňmi, částečně skrytý v vířící mlze. Jeho přítomnost je spíše vnímána než viděna, tiše vypráví příběhy minulých cest. Krajina je tapisérií tlumených zemitých tónů, kde se hnědé a šedé dokonale prolínají do atmosféry, zachycují podstatu měnících se ročních období. Osamělý strom, téměř na pozadí jemného světla, se tyčí jako strážce v popředí a vyzývá k úvahám o odolnosti a samotě.

Emocionálně dílo rezonuje s hlubokým pocitem klidné reflexe. Tady je přítomna znepokojivá tichost; cítí se to skoro jako moment zamrzlý v čase, kde nám klouzavá krása přírody připomíná cyklickou podstatu života. Historicky tento obraz odráží zájem o přírodní svět, který dominoval devatenáctému století, ilustruje ruskou krajinu s citlivostí, která diváka tlačí k hlubokému spojení s jeho atmosférou. Význam umělce spočívá v jeho schopnosti vyjádřit náladu a emoci prostřednictvím umělecké formy, která přesahuje pouhou reprezentaci; vyzývá diváka k zamyšlení o tom, co leží za viditelným, shrnujícím efemerální, ale fascinující krásu podzimu.