Uprostřed nádherně zpracované scény soumraku obklopuje toto dílo diváka v tichém objetí klidu přírody, zatímco slunce klesá pod horizont. Tmavé odstíny hluboké hnědé a modré přenášejí pochmurnou náladu, zatímco stříbrné odlesky se odrážejí na hladině vody a oživují klid řeky Volhy. Plachty lodí se mírně pohupují ve slábnoucím světle, téměř šeptají příběhy minulých dní. Je to, jako by se čas zastavil, vyzývá nás, abychom přemýšleli o klidné kráse před soumrakem.

Kompozice dovedně vyvažuje stínované siluety skalnatého pobřeží a stěžně plachetnic, přitahuje pohled přes klidné vody. Vzdálená línie pobřeží naznačuje lidskou přítomnost, s vysokými strukturami, které možná naznačují vesnici nebo přístav, ale zůstávají měkké a nejasné, což umožňuje přírodě dominovat ve scéně. Tento pocit nejasnosti dodává dílu hloubku; divákovi zůstává pocit touhy i míru—moment zachycený v čase, zajímavý, ale efemérní, který ztělesňuje podstatu romantismu konce 19. století.