Na této dramatické scéně se nad vrakem lodi tyčí bouřlivá obloha, evokující hmatatelný pocit chaosu a křehkosti před hněvem přírody. Vysoké vlny se tříští o ostré skály, posílají bílé pěny do vzduchu, zatímco tmavý horizont je proříznut blesky, přenášející syrovou sílu bouře. Loď, uvězněná v této víření, se zdá být téměř bezbranným ptákem, jehož roztrhané plachty zběsile mávají, zatímco se poddává temným silám. Kolem skalního pobřeží zoufalé postavy bojují s bouřlivým mořem, jejich zoufalé pohyby zdůraznily realitu přežití tváří v tvář ohromujícím překážkám.

Kompozice vede pohled diváka napříč plátnem, od bouřlivého moře k vzdálenému pobřeží, kde se pevnost tyčí proti západu slunce; maják naděje uprostřed beznaděje. Paleta je doménována hlubokými modrými a šedými tóny, smíchanými s hořícími žlutými a oranžovými blesky—tento kontrast zvyšuje emoční napětí. Vernet proplétá světlo a stín, aby dramatizoval scénu, a výsledek je emocionální náboj, který hluboce rezonuje, vyvolávající jak úžas, tak hrůzu. Historicky takové zobrazení odrážely romantického ducha, který oslavoval vznešenost lidského zážitku, a ukazoval boj s přírodou, téma, které bude rezonovat po staletí.