Obraz zachycuje klidnou zimní krajinu, kde se tlumené barvy jemně tančí na plátně. Jemné tahy štětce vyvolávají pocit klidu; rozmazávají linie mezi zemí a nebem, vytváří snovou atmosféru. Sníh pokrývá zem, přidávající jemnou bělost, která krásně kontrastuje s hlubšími tóny budov lemujících cestu. Tři osamělé postavy zdobí scénu, jejich přítomnost se zdá jak přechodná, tak nadčasová, jako by pozorovaly tichou krásu kolem sebe nebo snad ztraceny ve svých myšlenkách. Stromy, s holými a vystouplými větvemi, stojí jako strážci, rámují kompozici, zatímco přidávají texturu a hloubku.

Na pozadí se mírně zvedají kopce, naznačující klid okolní krajiny; obzor se mísí s tlumenými, soumrakový barvami, které naznačují, že den se blíží ke konci. Tento moment zachycuje pomíjivou krásu, typ, kterou Monet tak obratně ve své práci ztvárňuje. Emocionální dopad díla nás vede k úvahám o velikosti osamělosti uprostřed přírody. Úžasné přemýšlení o tom, jak krajiny mohou překročit pouhé zobrazení a pozvat nás do světa, kde každý tah štětce vypráví příběh klidu a pozorování, pocit, který byl oslavován v impresivistickém hnutí jako rozhodný odklon od tradiční reprezentace.