V tomto okouzlujícím díle umění si lze téměř představit teplo poledního slunce, jak se vznáší zlatými tóny po celé scéně. Živé slunečnice se mění k obloze, jejich jasné žluté okvětní lístky kontrastují s jemnou modrou pozadí. Cesta, téměř neviditelná, nás jemně vede směrem k obzoru, vyzývá nás k pokojnému procházce po Montmartre. Slunečnice se zdají chránit stezku, hrdě a postavené; jejich obličeje se obracejí k světlu, vytvářejí toto spojení mezi přírodou a teplem, které obklopuje tento klidný kout světa.

Kompozice je plná pohybu, subtilně vede pohled diváka podél plotu a směrem k postavám dvou lidí, které skrývají stonky slunečnic. Van Goghovy točité tahy štětce předávají pocit vitality a neklidu, jako by se život rychle hnal těsně mimo dohled. Emoční dopad tohoto obrazu je hluboký; vzbuzuje nostalgickou touhu po bezstarostných letních dnech a uznání krásy přírody. Vytvořeno v době uměleckého zkoumání, kdy se Van Goghova náklonnost k barvě a světlu stává stále zřetelnější, toto dílo není jen odrazem umělcovy vyvíjející se techniky, ale také dokladem jeho hlubokého vztahu k okolním krajinám.