V této fascinující krajině se před divákem rozprostírají klidné vody Argenteuilského bazénu, jejíž povrch je jemně texturován zářivými modrými a bílými štětci. Scénu dotváří přítomnost jediného plachetníku, jehož jednoduchý tvar přitahuje pohled směrem k pokojnému horizontu, kde slabě se rýsující siluety naznačují vzdálené země či struktury na pobřeží. Jemné zlaté odstíny podzimního listí lemují břehy, jejichž listy tančí v jemném vánku; tato paleta barev vyvolává nejen pocit tepla, ale také prchavou vzpomínku na letní dny, které se vytrácejí do čerstvosti podzimu.

Monetovo mistrné použití štětce, charakterizované uvolněnými a expresivními tahy, vystihuje pohyb přírody kolem nás – vlnící se vodu, kývající se stromy a světlo, které proniká atmosférou. Interakce mezi barvou a světlem vyvolává emocionální rezonanci; téměř lze slyšet šumění listů nebo jemné šplouchání vody o pobřeží. Toto dílo, vzniklé v době, kdy Monet experimentoval s impresionismem, zachycuje okamžik, který se zdá živý—efemérní, ale v jeho kráse trvalý. Vyzývá diváka k zamyšlení jak nad přechodnou povahou ročních období, tak nad věčnou nádherou, kterou příroda poskytuje.