V tomto evocativním díle se scéna odvíjí pod měkkou pokrývkou sněhu, kde parní lokomotiva, její motor vyfukující bílé mraky kouře, stojí na zasněžené stanici. Jemné tóny modré a šedé dominují na plátně, čímž vytvářejí atmosféru, která je jak klidná, tak chladná; zasněžená země odráží rozptýlené světlo, zatímco pokřivené stromy lemující cestu zdůrazňují klid zimního dne. Červené detaily vlaku—jeho světla zářícící na pozadí mráz—přidávají špetku tepla uprostřed chladu, vyzývající diváka, aby si dokázal představit teplo ohně uvnitř.

Technika malíře využívá rychlé tahy štětcem, mistrovsky tak zachycující prchavé okamžiky zimní podstaty. Monetova kompozice zve oko k prozkoumání scény od předního plánu—kde se koleje táhnou, obklopeny dřevěným plotem—až k mlhavému pozadí skrytému v mlze. Tato schopnost smíchat prvky vyvolává pocit nostalgie, snad připomínající cesty uskutečněné za jednodušších časů. V historickém kontextu toto dílo odráží vzestup industrializace, kde kontrastuje s vycházejícím mechanickým světem a nadčasovostí přírody—což je harmonicky zobrazeno díky Monetovu jemnému dotyku.