Toto dílo zosobňuje éterický klid; jemné křivky zasněžené krajiny se rozprostírají jako šepoty na plátně. Na první pohled může scéna vyvolat pocit klidu, ale pod povrchem je ohromující krása. Lehce zářící hora se tyčí v pozadí, její vrchol je políben jemnými tóny svítání—teplé zčervenání na pozadí klidné palety ledově modrých a indigo. Eterické působení barev okouzluje, téměř jako by obraz dýchal s měkkým plynutím času samotného.

Minimalistická kompozice, se skromnými usazeninami schoulenými ve sněhu, nás přenáší do vzdáleného, klidného koutu světa. Tiché formy struktur se bez námahy mísí s krajinou a naznačují hluboké spojení mezi přírodou a lidským obydlím. Dílo zachycuje nejen fyzický prostor, ale také okamžik hlubokého ticha, podněcuje k zamyšlení nad krásou a osamělostí nalezenou ve výškách Tibetu. Roerich nás vyzývá, abychom se stali tichými pozorovateli, abychom se zapojili do odcházejícího dne v krajině, která je zároveň nadčasová a intimní.