Tento intimní portrét zachycuje podstatu stáří a tichého důstojnosti s hlubokou citlivostí. Starý muž je vykreslen tlustými, záměrnými tahy štětcem, pevně drží hůl ve svých velkých, opotřebovaných rukou – svědectví o křehkosti i síle zároveň. Jeho tvář, lemovaná bílým vousem a svraštělým čelem, je vyvedena teplými, zemními tóny na stlumeném zlatohnědém pozadí, které jako by tiše pulzovalo životem. Kompozice se pevně soustředí na postavu, což divákovi umožňuje zaměřit se na jeho zamyšlený pohled, jenž naznačuje život plný příběhů a moudrosti pod vrásčitým výrazem.

Gauguinova technika odhaluje jeho mistrovství v práci s formou a barvou; využívá hrubé textury a jemné tonální změny, které přidávají hloubku surovým rysům tváře. Omezená, tmavá paleta dodává obrazu melancholickou, reflexivní atmosféru, zatímco efekty světla a stínu zvýrazňují kontrasty mezi nimi a zvyšují emocionální váhu díla. Vytvořeno v roce 1888, tato práce patří do období, kdy se Gauguin začal odklánět od tradičního naturalismu a směřoval ke symbolistickému a expresivnímu stylu, otvírajícímu cestu modernismu. Tento emotivní portrét nejenže dokumentuje postavu, ale také sděluje univerzální témata stárnutí, odolnosti a tichého rozjímání.