Toto dojemné umělecké dílo zachycuje okamžik naplněný hlubokými emocemi a zobrazuje čtyři ženy sedící ve slabě osvětleném dřevěném interiéru. Atmosféra se zdá být intimní, ale útlaková, vyvolávající pocit ponurého zamyšlení. Každá postava ukazuje jedinečnou emocionální krajinu; jejich výrazy se pohybují od smutku po rezignaci a pozývají diváky, aby se zamysleli nad jejich příběhy. Jedna žena, která drží dítě na klíně, vyzařuje něžnost i v tomto těžkém kontextu, zatímco jiná, s unaveným pohledem, se zdá být ztracena ve svých myšlenkách, její oči mluví bez slov. Pečlivé uspořádání postav naznačuje narativ společných zkušeností – komunitní vazbu, která se utvořila skrze nepřízeň osudu.

Umělec využívá bohatou, ale tlumenou barevnou paletu, propletenou teplými zemitými odstíny, které vyvolávají nostalgii a ztrátu. Jemné odstíny červené, hnědé a šedé dominují scéně, obklopují postavy v útulném, ale těžkém objetí. Jasné zvýraznění se dotýká povrchů, upoutává pozornost na texturu jejich oděvů a jemné světlo, které proniká, vytváří kontrast mezi teplem a chladem jejich boje. Hra světla a stínu zvýrazňuje kontury jejich tváří, dodává hloubku jejich výrazům, téměř dává divákovi pocit váhy jejich ticha. Toto dílo rezonuje ve svém historickém kontextu, odráží témata migrace a bojů vysídlených jednotlivců, zachycující emotivní okamžik, který překračuje čas.