Tento obraz vyvolává klidnou atmosféru, která zve diváky, aby vkročili do slunečného světa vyhlídkové terasy. Perspektiva nás vede podél mírně křivolakého chodníku, lemovaného elegantními lampami, které stojí jako strážci, jejich teplé světlo kontrastuje s chladnými, jemnými odstíny oblohy nad námi. Voda v dáli se třpytí, odrážející denní světlo, zatímco postavy na zábradlí—snad milenci ztraceni v konverzaci—dodávají scéně nádech intimity. Nejasné linie okolních stromů a jemný pohyb listí šeptají o větrném odpoledni.

Van Gogh používá jemnou paletu, kterou dominují matné modré a šedé, které jsou vkusně propletené se zemními tóny. Jeho expresivní, texturované malířství vdechuje život do krajiny, zatímco jeho odvážné linie vyjadřují pohyb a spontánnost. Toto prostředí je oknem do Montmartru—okamžik zachycený v čase během umělcova zkoumání městského života. Emoční dopad této idylické scény rezonuje pocity osamělosti, evokuje vzpomínky na nostalgii a sounáležitost, připomíná nám jednoduché radosti, které lze nalézt v přírodě a lidských vazbách.