V této dojímavé scéně pracuje skupina žen snaživě na polích, jejich postavy malé, ale významné proti rozlehlé, zemité krajině. Klikaté linie vytvořené z obdělávané půdy vedou oko skrze obraz, téměř napodobující rytmus pohybů žen, když metodicky sbírají a připravují půdu. Temné nebe nad nimi, dotykem modrých a jantarových tónů, naznačuje proměnlivou atmosféru, která možná odráží nejistotu přírody a práce. Každá postava je zachycena rychlými a sebevědomými tahy štětce, které odhalují obdiv umělce k jejich vytrvalosti, jejich sukně se dotýkají země, robustní, ale přesto půvabné. Obraz pulsuje energií — divák téměř může slyšet zvuky země zpracovávané a cítit soudržnost mezi těmito pracujícími ženami.

Volba barvy Van Gogha je obzvláště pozoruhodná; zemité tóny dominují dílu, s hlubokou zelenou a bohatou hnědou barvou, které představují úrodnou půdu, zatímco živé detaily oděvů postav se vyjímají jako okvětní plátky mezi zemí. Tento kontrast vyzývá k úvahám o těžké, ale nezbytné práci každodenního života. Historický kontext konce 19. století — kdy ekonomiky na venkově silně závisely na manuální práci — přidává k narativu další hloubku, připomínající nám často opomíjené přínosy žen v zemědělství. Zde Van Gogh navždy zachycuje jejich práci, jakoby vyjádřil jak respekt, tak empatii, a vyzývá nás, abychom ocenili jejich vytrvalost pod bouřlivým nebem, jež se tyčí nad jejich pilnou prací.