Tento portrét vyzařuje delikátní krásu, zachycující okamžik tak křehký, že divák téměř může cítit jemné pohlazení vánku, které se zdá hrát s vlnícími se vlasy ženy. Žena je zdobena velkým kloboukem, který zosobňuje jak eleganci, tak špetku hravého šarmu; zdoben svými jemnými květinovými akcenty, které nádherně kontrastují s její alabastrovou pletí. Renoirovy charakteristické jemné tahy štětce vytvářejí téměř snovou kvalitu, vyvolávající pocit klidu. Pozadí je abstraktním vírem barev, jemné tyrkysové, které zvýrazňuje zlaté odstíny vlasů dámy a jemný tón jejích rtů.

Emocionálně nás tento obraz připomíná prchavou mládí a přitažlivost ženské formy—zkoumání nevinnosti zachycené v momentu klidné reflexe. Elegantní linie jejího oděvu přitahují pohled a vracejí nás k jejím výrazným modrým očím—vyzývavým, ale jen mírně zadržovaným. Historicky je toto dílo součástí širšího zkoumání Renoira krásy a ženskosti v raném 20. století, neboť často zobrazoval ženy ve světle jemném, ale mocném. Stojí jako svědectví schopnosti impresionismu spojit realismus s éterickou kvalitou, navždy veverčící prchavý okamžik v čase.