Kompozice vtahuje diváka do přírodního zázraku rámovaného monumentálními skalami, které dodávají scéně majestátnost a rozměr. Skalní útvary, zejména struktura ve tvaru jehly, se tyčí jako neochvějní strážci proti širému nebi a moři. Monetovo štětcování vytváří jemný, texturovaný povrch, který naznačuje drsnost skal a zároveň zachycuje éterickou kvalitu světla, které na nich tančí. Koexistence chladných modrých a teplých okrových tónů posiluje horizont, kde se den setkává se soumrakem; evokuje klid s náznakem prchavé naléhavosti. Mezi přírodními prvky panuje intimní dialog, jako by samotné skály šeptaly tajemství moře.

Barvy vnášejí do scény život; jemné pastelové modři se bezproblémově mísí se slunečním teplem, což ukazuje na Monetovu fascinaci světlem a jeho proměnlivými efekty na krajinách. Emoční odezva je hmatatelná; vyzývá k zamyšlení nad krásou a odolností přírody. Tato malba, která byla vytvořena v roce 1886, odráží charakteristický odklon impresionismu od rigidních forem, zaměřujíc se spíše na smyslové vjemy a perspektivy než na přísné zobrazení. Toto dílo je významné nejen pro Monetovo zkoumání barev a světla, ale také jako klíčový okamžik v neustálém dialogu mezi lidstvem a přírodou, což zdůrazňuje naše vnitřní spojení s krajinami, které nás obklopují.