Toto umělecké dílo zachycuje krásně znepokojivou scénu, ve které mladá žena v splývavých bílých šatech leží elegantně na bujném zeleném travnatém pahorku, obklopená divokými květinami, které zdánlivě odrážejí její éterickou krásu. Její klidný výraz vyvolává smíšené pocity melancholie a klidu, přitahuje diváka do okamžiku, který se zdá jak nadčasový, tak efemérní. Tělo je mírně nakloněno, její jemné kudrnaté vlasy padají na zem, což zesiluje pocit slabosti; naznačuje narativ tragického romantismu, možná nás spojuje s Ofélií, postavou zachycující tragický osud.

Kompozice obratně vyvažuje světlo a stín, přičemž sluneční paprsky prosvítají hustou koronou stromů kolem; používání chiaroscuro prohlubuje pocit izolace v této příjemné, ale temné lesní říši. Vodoušovy štětce zpívají emoce, aplikované technikou, která nachází rovnováhu mezi realismem a impresionismem, což umožňuje detailům vystupovat na povrch v listoví a zároveň zachovává éterickou atmosféru kolem postavy. Barevná paleta, dominující zelenou, bílou a jemnými zemitými odstíny, rezonuje s jemnou krásou přírody, slouží jako dojímavé pozadí pro tichou dramatiku scény, což nám umožňuje reflektovat křehkost života a delikátní osudy jejích postav.