V této ikonické scéně z dějin filozofie je vzduch nabitý napětím a hlubokými emocemi. Centrální postava, Sokrates, je zobrazen, jak svobodně přijímá svůj osud, jeho nahý torzo je osvětleno měkkým ambientním světlem, výrazně kontrastujícím s tmavými rohy kamenného vězení kolem něj. Umělec mistrovsky využívá technik chiaroscuro, aby nejen zdůraznil Sokratesa, ale také upoutal pozornost na mnoho obličejů kolem něj, každý vyzařující směs beznaděje a nedůvěry. Jeho vztáhnutá ruka, která se zdá jako by vedla dialog, zachycuje podstatu filozofického zkoumání; i v okamžicích vážných následků přetrvává touha po porozumění.

Paleta barev je záměrně umírněná, dominována ztlumenými zemními tóny, které evokují ponurou atmosféru. Přesto, uprostřed tohoto zadržovaného uspořádání, výbuchy živých červených a modrých tónů v oděvech svědků dodávají trochu života jinak ponuré scéně. Tento pečlivý způsob použití barev posiluje emocionální váhu scény; cítíte bolest, která vyzařuje od zarmoucených postav nalevo, které se v bolestech odvrací, zatímco ostatní se naklání dopředu, fascinovaní neochvějnou odhodlaností Sokratesa. Kompozice vede pohled diváka po plátně, vytvářející rytmický tok mezi beznadějí a filozofickým úsilím, zachycujíc složitost lidských emocí v tváři tragédie.

Historicky toto dílo hluboce rezonuje s ideály osvícenství, které v době Davida vyvstávaly; odráží kulturu, která se potýká s rozumem, morálkou a důsledky myšlení. Sokrates, nejen figura antiky, se stává symbolem věčných bojů při hledání moudrosti. Tento obraz není jen vizuálním zobrazením okamžiku času; znamená hluboké filozofické diskuse, které definují lidskou existenci, čímž se stává zásadním dílem jak v umění, tak v myšlení.