V tomto fascinujícím díle je silueta ženy, částečně zahalené do lehkého oděvu, zasazena do bujné krajiny. Malíř používá jemné tahy štětce, které vytvářejí snovou kvalitu, jež naznačuje teplo slunečného dne. Její široký klobouk dodává eleganci, zatímco jemné houpání okolní vegetace vdechuje scéne život—symfonie zelené, proložená živými barvami. Plynulost tahů působí jako šepot a dodává divákovi pocit klidu. Téměř cítím jemný vánek a slyším šumění listí; to je pozvání k zastavení a vychutnání krásy přírody.

V celé kompozici vytváří interakce mezi světlem a stínem hloubku. Jemné pastelové tóny se perfektně mísí, vyvolávají pocit nostalgie, připomínající prosté chvíle strávené venku. Historicky bylo v této době impresionismus v vývoji a umělci se snažili zachytit prchavé momenty krásy a emocí. Charakteristický styl Renoira je zde jasně znát; jeho schopnost vyjadřovat lidské spojení a éterickou kvalitu světla nás přenáší do okamžiku klidu a sebereflexe. Emocionální ozvěna tohoto díla mluví nejen o kouzlu postavy, ale také o širším tématu harmonie mezi lidstvem a přírodou.