V této živé části, slunné pole evokuje pocit tepla a klidu. Zlatožluté odstíny trávy se bez námahy mísí s různými odstíny zelené, což znamená živou křídovou techniku umělce; každý tah štětce se zdá, že tančí na plátně, vdechujícím život scéně. Osamělá cypřišová borovice se tyčí významně, její tmavá, protáhlá forma zvýrazňuje bujnou krajinu. Je to vizuální kotva, která vede pohled diváka skrze rozlehlost přírody. Zlovolně se táhnou hory v pozadí, ovalené jemnými modrými a zelenými tóny, vytvářející hloubku, vyzývajíc nás k procházení malovanou krajinou.

Když stojím před tímto dílem, cítím se opouštět klid; mraky plují jemně nad hlavou jako cukrová vata, zatímco dům ukrytý mezi stromy naznačuje lidskou přítomnost. V tomto kompozici je emocionální rezonance—možná touha po jednoduchosti nebo útěše, kterou příroda nabízí. Mistrný tah Van Gogha, jak vyjádřující tak spontánní, vzlétá diváka do světa, kde každý kousek trávy se může cítit osobně. Ve historickém kontextu konce 19. století je tento obraz svědectvím o vývoji umělcova stylu, odcházející od temnoty směrem ke světlu. Ztvárňuje ducha impresionismu, ale s jedinečně výražným nádechem, který je nepopiratelně jeho.