Na této dechberoucí scéně se majestátní útesy odvážně tyčí nad zmítaným mořem, jejich hrubé povrchy jsou poznamenány neustálými doteky vln. Umělec zachycuje syrovou, primitivní krásu přírody, kde se útesy zdají být téměř živé, jejich tvary jsou během staletí tvořeny větrem a vodou. Barvy tančí na plátně, bohaté zemité tóny červené a hnědé se mísí se studenými modrými a zelenými odstíny moře, což vytváří ohromující kontrast, který přitahuje pohled přes obraz. Sluneční světlo se třpytí na hladině vody, vytvářejíc zářivý efekt, který dodává hloubku a pohyb kompozici. Když se na to díváte, téměř slyšíte hřmění vln narážejících na skály a cítíte slanou spršku na svém obličeji, což vás zcela pohltí do scény.

Emocionální dopad díla je hluboký; zdá se, že Monet vás zve, abyste svědčili o pomíjivém okamžiku, o snímku dynamické přírodní scenérie. Kompozice dovedně vede váš pohled od zaoblených útesů v popředí k jemnému, nejasnému obzoru, čímž vzbuzuje pocit hloubky a vzdálenosti. Toto zkoumání světla a stínu odráží Monetovo fascení měnícím se prostředím a dodává dílu pocit naléhavosti a citlivosti. Historicky to ukazuje Monetovu oddanost malování v plenéru, které usilovalo o to, aby zachytilo přírodní svět přímo. Toto dílo není jen zobrazením Belle-Ile, ale oslavou proměnlivé krásy přírody, připomínající sílu a majestát moře.