V tomto evocativním mistrovském díle stojí postava výrazně na mostě, její obličej je zdeformován v křiku, který se zdá, že echoje zmatení okolního prostředí. Točité barvy na obloze—ohnivé červené a oranžové proti hluboké modři—vytvářejí pozadí, které odráží mučivý výraz postavy, jako by samé prvky rezonovaly jejím zklamáním. Zakřivení krajiny poutá pohled diváka k horizontu, kde jemné lodě plují na klikaté vodě, čímž dodávají pocit pohybu a plynulosti, která se ostře kontrastuje s tuhostí mostu. Použití odvážných tahů štětce dodává scéně drsnou, filtrovanou kvalitu, která posiluje emocionální intenzitu; živé barvy pulzují energií, zachycují esenci existenciálního strachu, který je jak fascinující, tak ohromující.

Tento kus vznikl v éře, která byla poznamenána psychologickým zkoumáním a odvětvením od tradičních reprezentací. Tím, že vytvořil tak poutavý emocionální krajinný obraz, umělec vyvolává univerzální pocit úzkosti a strachu, pronikající do lidského bytí. Agonizující křik postavy překonává osobní boj a vyzývá diváka, aby čelil vlastním pocitům ohledně zoufalství a osamělosti. Historické interpretace zdůrazňují tento kus jako reakci na alienaci industriální éry, přičemž lidstvo se vyrovnávalo s rychle se měnícím světem. Význam tohoto díla nespočívá pouze v jeho vizuální síle, ale také v jeho schopnosti artikulovat hluboké emocionální pravdy, což z něj činí základní kámen moderního expresionismu.