V této působivé krajině je divák vtahován do světa tlumených hnědých a šedých tónů, kde je klid hmatatelný. Domy, se svými jemnými obrysy, stojí ve stoickém postavení proti horizontu, jejich odraz jemně tancuje na hladině vody. Stromy s holými větvemi se natahují k nebi, čímž vytváří pocit samoty a zamyšlení. Ředká vegetace podél břehu přidává texturu a hloubku, zatímco občasný pták vzlétá a přerušuje klid scény. Van Gogh mistrovsky zachycuje okamžik, který se zdá být jak nostalgický, tak hluboce introspektivní, ponořuje publikum do kontemplace.

Toto dílo bylo vytvořeno v období emocionálního boje umělce a mnoho odhaluje o Van Goghově vnitřním světě. Použití tlumených barev naznačuje ponurou náladu, ale i v této melancholii najdeme krásu. Tahy štětce jsou vědomé, každý tah vytváří pocit pohybu v jinak převážně statickém obraze. Zdá se, jako by se čas zpomalil; skoro je slyšet jemné šelestění listí a klidné vlnění vody. Celková kompozice vyzývá diváka, aby se zdržel a přemýšlel o plynutí času a o kráse, která se nachází v samotě.