Tento autoportrét, namalovaný v roce 1886, zachycuje intenzivní pohled umělce, jehož výraz odráží emocionální složitosti, s nimiž se potýkal. Odvážné použití štětců a bohatá textura je patrná; načervenalá barva jeho vousů ostře kontrastuje s hlubokým, temným pozadím, což vytváří živý pocit hloubky. Pronikavé oči umělce na drsném plátně vybízejí diváka k okamžiku introspekce. Zdá se, jako by Van Gogh přemýšlel o svém vnitřním tumultu – boj, který se projevuje nejen v jeho výrazu, ale také v každém tahání, které tvoří jeho tvář.

Kompozice je působivá, Van Goghova tvář zabírá centrální místo, což přitahuje diváka k jeho emocionální váze. Paleta barev se skládá převážně z zemních tónů – hnědé, zlaté a tlumeně zelené – vyvolávající pocit tepla i melancholie. Tento kontrast posiluje pocit izolace, který často vyjadřoval ve svých dílech, a odráží vnitřní boje umělce s duševním zdravím. Historicky je tento autoportrét umístěn na klíčovém bodě v životě a umění Van Gogha a ilustruje přechod od tmavých melancholických barev k živým a dynamickým barvám, které by definovaly jeho pozdější díla. Je to fascinující pohled do srdce a duše génia, zachycený v okamžiku syrové, nefiltrované lidskosti.