V této ponuré monochromatické scéně se ostře kontrastuje křehká nevinnost osamělého jehněte s hrozivou přítomností vlka sedícího na skalnatém návrší. Umělec mistrně využívá hluboké stíny a bouřlivé nebe k vyvolání pocitu předzvěsti a napětí. Křivolaký strom vlevo dodává divokost a neklid, jako by příroda sama zadržovala dech. Jehně, osvětlené slabým světlem u klidné tůňky, se zdá nevědomé hrozícího nebezpečí nad ním, což zvyšuje emocionální dopad zranitelnosti a blížící se hrozby.

Kompozice je dramatická, ale vyvážená; vlk je vyvýšen a dominuje scéně, zatímco jehně symbolizuje tichou nevinnost. Hra světla a stínu – chiaroscuro – přitahuje pozornost k hlavním postavám a jejich symbolickým rolím. Hrubá textura skalnatého terénu kontrastuje s jemnou formou jehněte, čímž posiluje témata síly a bezmoci. Toto dílo z konce 19. století odráží umělcův zájem o mytologická a alegorická témata a zve k zamyšlení nad věčným konfliktem mezi predátorem a kořistí, nevinností a krutostí.