Scéna se otevírá nezapomenutelnou, snovou atmosférou. Je to, jako by se jí zmocnila fantasmagorie, s postavami, které se zdají vznášet, napůl lidskými, napůl ptačími, uvězněnými v bouři mysli. Spletený a kostrovitý strom působí jako ohnisko; z jeho větví se vznášejí okřídlené postavy, jejich tváře jsou směsí lidských a obludných rysů. Nejsou to andělé ani démoni, ale něco mezi tím – vizuální reprezentace úzkostí té doby.

Dole se shlukuje skupina, jejich tvary jsou ztvárněny jemným dotekem, který zvyšuje pocit zranitelnosti. Postava, zahalená do velkého bílého plátna, se dívá nahoru s výrazem alarmu, zatímco ostatní se starají o malou, ochablou postavu. Technika leptu s přesnými liniemi a jemnými gradacemi tónů dodává scéně hmatatelnou texturu; málem cítím chladný vzduch a tíhu nevysloveného strachu. Jedná se o dílo, které říká hodně, aniž by proneslo jediné slovo, strašidelné připomenutí lidského stavu.