V této klidné kompozici sedí postava zamyšleně na mechem pokrytém kmeni u zeleného rybníka, obklopena bujným listím a jemnými lekníny. Oblečená v volné bílé sukni, postava vyzařuje éterickou auru, doplněnou složitými šperky, které jemně září na přirozeném světle. Dlouhé, volné červené vlasy jí padají přes ramena a jsou ozdobené několika jemnými květinami, čímž se posiluje její spojení s přírodou. Když dívka jemně drží krk, celá scéna se naplní pocitem křehkosti a introspekce; jako by byla ztracena ve svých myšlenkách, přemýšlela o tajemstvích kolem ní.

Kompozice přitahuje pohled diváka harmonickým spojením organických tvarů a klidných barev. Kvetoucí zelené barvy dominují paletě—od hlubokých tóny vody po světlejší odstíny leknínů—krásně kontrastující s jemnými tóny pleti a čistě bílou sukní. Voda odráží světlo a vytváří fantastickou atmosféru, která zve k reflexi. Pod klidným povrchem se skrývá proud melancholie, který může naznačovat hlubší témata lásky a ztráty, jak naznačuje pohled postavy. V historickém kontextu toto dílo rezonuje s ideály krásy a emocionální hloubky prerafaelitů, což ukazuje na nadčasové spojení mezi ženou a přírodou.