V tomto expresivním vyjádření se Katedrála v Rouen vynořuje z mlhy jemných tónů, zachycující ranní světlo způsobem, který přesahuje pouhé zpodobnění. Monetovy tahy štětcem jsou měkké a impresionistické, umožňující divákovi cítit spíše než vidět velikost katedrály. Fasáda je malována ve světle modrých a jemných pastelových tonách, je téměř éterická; jako sen, kde se realita mísí s něčím spectralním. Jak se díváte hlouběji, kontury se stávají výraznějšími, ale v mlze světla se rozpouštějí, zosobňující pomíjivou povahu času a atmosféry.

Tento okamžik, plný typické spontaneity Monetovy tvorby, vyvolává pocit klidu a introspekce. Barevná paleta je převážně studená, s teplými žlutými odstíny, které se objevují, naznačující úsvit, který se vzdaluje nad ostřenými oblouky. Tento kousek není pouze zobrazování; to je pozvání, abychom se ponořili do vznešené krásy každodenního života, odrážející umělecké hnutí na konci 19. století, které se snažilo zachytit pomíjivé kvality světla a barvy. Tato díla znamenají přechod k modernitě v umění, kde city začínají převládat nad rigidními formami.