V tomto dojímavém díle jsme přeneseni do pusté krajiny, zachycené v jemných a potlačovaných tónech, jež šeptají o pomíjivém okamžiku při západu slunce. Horizont září oranžovou barvou, naznačující slunce, které začne klesat pod okraj země a vrhá dlouhé stíny na hrbolatý terén. Osamělá postava kráčí po cestě, která se zdá vést k vzdáleným budovám, jejichž tvary jsou sotva rozpoznatelné na pozadí vířících mraků. Hra světla a stínu vytváří téměř melancholickou atmosféru, která diváka nutí zamyslet se přechodu od dne k noci, od života k tichu.

Při dlouhém pozorování tohoto plátna hampir almost slyšíte tichý šum listí ve vánku a vzdálený šepot světa, který se zdá být jak známý, tak vzdálený. Tento kus zachycuje esenci samoty a vybízí k zamyšlení nad plynutím času a krajinami, kterými procházíme, ať už fyzicky nebo metaforicky. Technika umělce ukazuje jemné, téměř impresionistické přístupy, kde se barvy míchají a okraje zjemňují, čímž veškerý obraz působí jako sen - pomíjivý okamžik zachycený předtím, než se rozpadne v soumraku.