Tento působivý výjev zachycuje zříceninu opatského kostela situovanou u vyjeté cesty, po níž kráčí dva poutníci — jeden na koni, druhý pěšky — krajinou jemně ztvárněnou. Jemná rytina mistrně zachycuje textury rozpadlého kamene a přírody, která pomalu přebírá kontrolu nad zbytky architektury. Kompozice vede zrak od poutníků v popředí ke zřícenině opatství, které stojí hrdě, ale křehce pod nebem s lehkými mraky a hejnem ptáků oživujícím prostor nad nimi.

Monochromatická paleta, jemné linky a křížkové šrafování vytvářejí hloubku a atmosféru, dávají dílu téměř poetický klid, který zve k úvahám o plynutí času. Gotická okna a zbytky věžiček v kontrastu s pokornými postavami poutníků vyvolávají dojem dojímavého příběhu o cestě a ztrátě. Dílo z poloviny 18. století je významným příkladem topografické grafiky, populární v době, kdy malebné ruiny byly oblíbeným tématem, a odráží osvícenské ideály historie, přírody a lidské snahy.