Tento krásný akvarel odhaluje bolestnou krásu ruin starobylého priorátu. Stavba, se svými majestátními, avšak padajícími oblouky, ztělesňuje pocit historického vznešenosti, zatímco přitom přenáší křehkost, jako by se držela dávno zapomenutých vzpomínek. V popředí jsou jemné zemité tóny, bohaté zelené a jemné obláčky nahoře, které zve diváka, aby si představili klid tohoto kdysi velkolepého místa, nyní ovládaného přírodou. Cotmanovy jemnosti tahů štětce vytvářeji jemné okraje, které evokují křehkou rovnováhu mezi silou a rozkladem; téměř slyšíte šepoty větru skrze starodávné kamenné zdi.

Kompozice je mistrovsky uspořádána: vaše oči bývají vedeny skrze centrální oblouk, což vás vede do říše, kde se historie a současnost proplétají. Měkčí tóny se bezproblémově spojují a vytvářejí harmonickou atmosféru, která naznačuje jak melancholii, tak naději. Jako by Cotman žádal, abychom se zamysleli nad plynutím času, nad příběhy, které tyto zdi mohou vyprávět. Toto dílo je dojemnou připomínkou pomíjivosti, silně rezonující v idealizovaných principech začátku 19. století, kdy umělci hledali hlubší spojení s minulostí v umění i v životě.