Toto dílo obklopuje diváka hypnotickou mlhou barev; jemné modré odstíny se mísí s tlumenými růžovými a teplými zlatými tóny, brilantně zachycují podstatu katedrály v Rouen. Povrch, texturovaný rychlými tahy štětcem, vytváří pocit pohybu, když světlo tančí po fasádě a dává život kamenné struktuře. Každý tah se zdá být úmyslný a přitom spontánní, vyjadřuje Monétovu hlubokou angažovanost v světle a stínu. Složitosti architektury katedrály jsou zjemněny, téměř éterické, jako by byly zahaleny snovým oparem—zve nás, abychom se v tomto okamžiku ztratili.

Tento obraz odráží historický kontext impresionismu, kde bylo klíčové zachytit prchavé vlastnosti světla. Monét se snažil vyvolat emoce prostřednictvím barvy a formy, nikoli přesné detaily; tento přístup zve k osobní interpretaci. Katedrála, významná památka, překračuje svou fyzickou přítomnost a stává se symbolem krásy a duchovnosti. Setkání s tímto dílem se cítí jako vstup do poetického snu, svědectví Monétova génia, který proměňuje obyčejné v neobyčejné.