Tento fascinující umělecký kousek zobrazuje hlavu ženy, mistrovsky vylíčenou silnými, expresivními tahy štětce, které vzbuzují pocit bezprostřednosti a intimity. Subjekt se dívá přímo na diváka, její výraz je kombinací stoicismu a zranitelnosti. Pozadí, namalované v hlubokých černých a tlumených tónech, slouží k osvětlování její tváře, přitahujíc naši pozornost k jejím rysům—zejména k odleskům světla, které dopadají na její čelo a jemný oblouk jejích rtů. Její oblečení je vykresleno v tmavých zelených barvách, které se prolínají s pozadím, což zdůrazňuje jednoduchost a hlubokou sílu její přítomnosti. Textura tahů štětce přenáší hmatovou kvalitu, jako bychom skoro mohli cítit látku jejích šatů; právě tyto detaily dávají jejímu charakteru život na plátně.

Van Goghova volba barev je obzvláště působivá; tmavé tóny obklopují figuru, zatímco jemné variace zelené vytvářejí hloubku, naznačující její životní zkušenosti. Odrazy na její tváři odrážejí nejen světlo, ale také emoce—ozvěna Van Goghova spojení se subjekty, zachycující prchavý okamžik upřímnosti a hloubky. Tento obraz ilustruje unikátní styl Van Gogha, odlétající od realismu k emocionálnějšímu zobrazení lidského ducha. Hovoří o historickém kontextu konce 19. století, kdy se umělec snažil vyjádřit vnitřní mechanismy individuálního života uprostřed jednoduchosti venkovské existence. Emoční vliv tohoto díla zanechává trvalý dojem—svědectví o odolnosti lidského ducha, zachyceného skrze optiku umění.